...je naprosto pravdivý. Tak to bylo. Je mi jasné, že to vypadá jako opsané z nějaké té červené knihovny, ale bohužel...
neděle, května 28, 2006
Život
O.K. compadres! Nadešel čas na nasadit silnějšží kalibr. Moje moto je, jak už jsem se zmínil, "Jsem jaký jsem a komu se to nelíbí, ať mi pr..l políbí." A teď vám vysvětlím, jak jsem se k tomu dopracoval.
Někdy před dvaceti lety jednoho prý celkem hezkého říjnového dne se v Kyjovské porodnici narodilo škvrně, kterému rodiče dali jméno Mirek. Všechno bylo v pořádku až do prvního kojení. Tehdy nastal problém. Dítě odmítalo mléko a plivalo ho ven. Doktoři si chvilku lámali hlavu až nakonec se "vytasili" s diagnózou "nevyvynutý polykací reflex", což znamená. že děťátko jídlo prostě polyká a nesnaží se ho nijak kousat. Problém se brzy částečně vyřešil mixovanou stravou, ale to bylo samozřejmě jen dočasné řešení. Když bylo miminku půl roku, zavolali z nemocnice rodičům, že umírá. Jeho babička si jako správná křesťanka vzala z kostela trošku svěcené vody, kterou miminko ještě v porodnici pokřtila. Místo křestní roušky použila podprsenku. Škvrně jen leželo a nebylo schopné ani udržet ruku nahoře. Rodiče se nakonec rozhodli, že si ho vezmou domů, aby aspoň neumřelo podvyživené někde v nemocnici.
Jenže doma se z nemohoucího uzlíčku kostí díky péči rodičů i prarodičů stalo celkem normální dítě. Další problémy nastaly, když měl Mirek nastoupit do školky, protože i přes značné pokroky existovala pořád spousta různých pokrmů, které Mirek nesměl jíst. Patřilo mezi ně veškeré maso, které mu museli mlýt na mlýnku, dále rohlíky, žvýkačky, párky, atd. Tím pádem mu mamka musela dávat speciální svačinky a Mirek jedl stranou od ostatních, protože to, co dostávali oni, nesměl. Jenže to se dětem samozřejmě nelíbilo a s Mirkem se kvůli tomu nebavili.
Když se Mirek dostal na ZŠ, měl tu smůlu, že ve třídě byli ti stejní lidé, se kterými chodil do školky. Mirek tehdy pořád ještě vypadal jako pořádně hubený kluk a zatímco ostatní sílili, on vypadal pořád stejně. No a protože kvůli svému zdravotnímu stavu nemohl ani cvičit a v jeho třídě bylo 13 fotbalistů, bylo jasné, že se jim Mirek zamlouval ještě míň. Poslední kapkou bylo, že Mirek byl tmavovlasý a snědý, takže mu brzy většina ostatních kluků ze třídy začala nadávat do "cikánů" a mlátit ho. Nebylo to tak, že by se s ním pral jen jeden člověk, ale vždycky ho mlátilo minimálně pět kluků. Ležel na zemi, zatímco jej pět kluků kopalo do břicha a hlavy jen proto, že byl jiný a nemohl to, co oni. To trvalo celých devět let.
Na střední školu šel Mirek s obrovským strachem. Ty roky šikany v něm vzbudily pocit, že za všechno může jen on a že se s ním nikdo nikdy nebude bavit. První holka, se kterou si v klidu popovídal byla jedna spolužačka ze střední. Jenže brzy Mirek zjistil, že jeho nedůvěra k ostatním lidem je prostě moc velká. Začal se bránit tím, že se choval tak, aby od sebe všechny odehnal. Rozhodl se být radši samotář než se v někom zklamat. Bylo pro něj lepší vědět, že jej nikdo nemá rád, než mít strach, že ho jednou zradí někdo, komu věří.
Na vysoké škole Mirek poznal jednu holku, která mu konečně (snad) otevřela oči. Naznačila mu, že ne každý ho nutně musí považovat za debila a že není jeho chyba, jak se k němu dřív lidé chovali. Za to jí patří dík. Díky Bařko!
PS: Ta "diagnóza" byla samozřejmě kravina! Pravdou je, že jsem měl zúžený jícen. V 10 letech mi ho rozšířili na správnou velikost a dodnes si pamatuju, jak jsem poprvé jedl chleba s máslem a rajčetem a plakal jsem u toho, protože jsem měl strach, že se mi větši kousek chleba zase zasekne v krku a já se budu "dávit", jak jsme tomu říkali. Moje první chlebová kůrka...
Někdy před dvaceti lety jednoho prý celkem hezkého říjnového dne se v Kyjovské porodnici narodilo škvrně, kterému rodiče dali jméno Mirek. Všechno bylo v pořádku až do prvního kojení. Tehdy nastal problém. Dítě odmítalo mléko a plivalo ho ven. Doktoři si chvilku lámali hlavu až nakonec se "vytasili" s diagnózou "nevyvynutý polykací reflex", což znamená. že děťátko jídlo prostě polyká a nesnaží se ho nijak kousat. Problém se brzy částečně vyřešil mixovanou stravou, ale to bylo samozřejmě jen dočasné řešení. Když bylo miminku půl roku, zavolali z nemocnice rodičům, že umírá. Jeho babička si jako správná křesťanka vzala z kostela trošku svěcené vody, kterou miminko ještě v porodnici pokřtila. Místo křestní roušky použila podprsenku. Škvrně jen leželo a nebylo schopné ani udržet ruku nahoře. Rodiče se nakonec rozhodli, že si ho vezmou domů, aby aspoň neumřelo podvyživené někde v nemocnici.
Jenže doma se z nemohoucího uzlíčku kostí díky péči rodičů i prarodičů stalo celkem normální dítě. Další problémy nastaly, když měl Mirek nastoupit do školky, protože i přes značné pokroky existovala pořád spousta různých pokrmů, které Mirek nesměl jíst. Patřilo mezi ně veškeré maso, které mu museli mlýt na mlýnku, dále rohlíky, žvýkačky, párky, atd. Tím pádem mu mamka musela dávat speciální svačinky a Mirek jedl stranou od ostatních, protože to, co dostávali oni, nesměl. Jenže to se dětem samozřejmě nelíbilo a s Mirkem se kvůli tomu nebavili.
Když se Mirek dostal na ZŠ, měl tu smůlu, že ve třídě byli ti stejní lidé, se kterými chodil do školky. Mirek tehdy pořád ještě vypadal jako pořádně hubený kluk a zatímco ostatní sílili, on vypadal pořád stejně. No a protože kvůli svému zdravotnímu stavu nemohl ani cvičit a v jeho třídě bylo 13 fotbalistů, bylo jasné, že se jim Mirek zamlouval ještě míň. Poslední kapkou bylo, že Mirek byl tmavovlasý a snědý, takže mu brzy většina ostatních kluků ze třídy začala nadávat do "cikánů" a mlátit ho. Nebylo to tak, že by se s ním pral jen jeden člověk, ale vždycky ho mlátilo minimálně pět kluků. Ležel na zemi, zatímco jej pět kluků kopalo do břicha a hlavy jen proto, že byl jiný a nemohl to, co oni. To trvalo celých devět let.
Na střední školu šel Mirek s obrovským strachem. Ty roky šikany v něm vzbudily pocit, že za všechno může jen on a že se s ním nikdo nikdy nebude bavit. První holka, se kterou si v klidu popovídal byla jedna spolužačka ze střední. Jenže brzy Mirek zjistil, že jeho nedůvěra k ostatním lidem je prostě moc velká. Začal se bránit tím, že se choval tak, aby od sebe všechny odehnal. Rozhodl se být radši samotář než se v někom zklamat. Bylo pro něj lepší vědět, že jej nikdo nemá rád, než mít strach, že ho jednou zradí někdo, komu věří.
Na vysoké škole Mirek poznal jednu holku, která mu konečně (snad) otevřela oči. Naznačila mu, že ne každý ho nutně musí považovat za debila a že není jeho chyba, jak se k němu dřív lidé chovali. Za to jí patří dík. Díky Bařko!
PS: Ta "diagnóza" byla samozřejmě kravina! Pravdou je, že jsem měl zúžený jícen. V 10 letech mi ho rozšířili na správnou velikost a dodnes si pamatuju, jak jsem poprvé jedl chleba s máslem a rajčetem a plakal jsem u toho, protože jsem měl strach, že se mi větši kousek chleba zase zasekne v krku a já se budu "dávit", jak jsme tomu říkali. Moje první chlebová kůrka...
Přihlásit se k odběru:
Komentáře (Atom)