Alternativa

Už dlouho jsem nic nenapsal a dnes mám celý den chuť něco tvořit, takže hezky zabiju dvě mušky jednou ranou.

Poslední rok pro mě byl v mnoha směrem rokem alternativ. Našel jsem si alternativní školu, byl jsem na alternativním festivalu, používal jsem alternativní operační systém a dokonce i v oblasti seriálů jsem si našel alternativy. Ani ty hry na počítači už nejsou, co bývaly. Něco z toho myslím částečně přeneseně, ale vesměs to tak bylo.
O škole psát nebudu. Beztak není co rozepisovat a já to téma opravdu nemám rád. Takže co tu máme dál? Festival! Letos jsem byl na Mezipatrech. Musím říct, že jsem si to užil. Byla se mnou i Eru a nejspíš jsem ji většinu doby připadal jako dítě v cukrárně. Užíval jsem si tu atmosféru, kde "být gay" neznamená "být divný", ale je to něco normálního. Byl jsem na besedě s tvůrci pořadu Q a docela jsem se rozpovídal. Ještě před besedou jsem potkal moderátorku pořadu a drze jsem se pokusil vnutit se jí do pořadu. Skončilo to rozhovorem s producentem (či kdo vlastně ten pán byl) a samozřejmě neúspěchem. No ale byl bych hloupý, kdybych to nezkusil, ne? Ve stejný den se konalo promítání filmu "Než zapomenu", což bohužel byla tragédie největšího kalibru. Už dlouho jsem neviděl tak špatný film a to počítám i 21 gramů, ze kterých jsem neviděl prvních 10 minut a pravděpodobně proto jsem celý film nepochopil. No stane se. Důležitější bylo, že jsem tam byl s Eru a San a ta atmosféra tam... Před filmem jsme stihli Queer Shop a já jsem si koupil knížku, placičku (kterou jsem bohužel ztratil) a nabral si spousty letáků. V rámci nadšení jsem si zaflirtoval se slovenským prodavačem a bylo mi zase o kus líp. Moc mi to sice "nežral", ale já jsem se doslova koupal v záplavách endorfinů. Bylo mi rozhodně líp, než při prvním sexu. I když ten byl taky zajímavý. Obzvlášť moje první slova po něm. To sem ale nepatří. Kde jsem to skončil? Jo na Mezipatrech. Eru se tam hrozně líbil jeden kluk, ale nedokázal jsem ji ukecat, ať za ním jde. Už je jako ten Petr (můj nejlepší kamarád). Tomu se zase líbí jedna vrátná (mladá ženská) a není schopný s ní promluvit. Proboha o co jde? tak se přinejhorším lehce ztrapním před cizím člověkem, ne? Nic se neděje, život jde dál.
Popojedeme... Někdy kolem léta jsem se rozhodl, že mám Windows plné zuby a že Vista jsou výsměch, takže si pořídím Linux a budu v klidu. To jsem si naběhl! Nejdřív nešla síťová karta, protože jsem předtím zkoušel Wi-fi a zapomněl jsem vypnout wifi kartu. Pak mi nešla streamovaná kolejní televize, což se asi po třech měsících ukázalo být chybou špatného playlistu. Teď jich na notebooku mám asi šest a před každým spuštěním televize zkouším, který funguje. Přitom jsem neměl žádnou možnost, jak si ověřit, že mám špatný playlist a není to tím, že mám Linux. Nedávno jsem zapomněl zapnuté PC s aktivním stahováním z kolejní sítě a po návratu jsem ho měl téměř plné. Nevšiml jsem si toho a ještě jsem stahnul aktualizované balíčky pro Linux a jeho aplikace. (To je mimochodem největší výhoda oproti Windows - nejen, že všechny programy se přidávají a odebírají v jednom "okně", kde se dá najít prakticky cokoliv, ale systém stahuje aktualizace pro všechno a ne jen pro samotný OS.) Výsledkem byl počítač se 23MB volného místa, který po vypnutí už prostě nenaběhl. Zkoušel jsem googlit. Brzo mi došlo, v čem je problém, ale nebyl jsem schopný nikde najít, jak vyčistit linuxový disk, který nechce naběhnout do systému. Přes konzoli to nebylo o nic lepší, protože jsem našel jenom příkazy pro starší verze systému, které prostě nefungovaly. Linux Wiki na tom byla podobně. Prostě peklo. Nakonec se problém vyřešil tím, že systém při asi dvacátém restartu (a to opravdu nepřeháním) naběhl sám a já jsem v něm mohl promazat soubory.
Vím, že to není chyba Linuxu, ale vadí mi nedostatek informací, které jsou k němu dostupné. Přesně se potvrdilo to, co jsem o Linuxu slyšel: Je to dobrý systém, který stačí pro většinu úkonů, ale když se něco "posere", je hodně těžké problém vyřešit, i když má uživatel poměrně přesnou představu o tom, v čem je problém. Linux se velice brzy s mým notebookem rozloučí a vrátí se, až vyjde jeho novější verze. Třeba to bude lepší.
Už jsem se zmínil o televizi a o tom, jaké problémy s ní na koleji mám. I to je (spolu s faktem, že jsem pořád hodně často nemocný) jeden z důvodů, proč jsem začal sledovat nejrůznější seriály. Viděl jsem jich už opravdu hodně. Většinou je to tak, že si stáhnu pár dílů nějakého seriálu, rozdívám se na něj, řeknu si, jestli to má cenu a popřípadě stahuju dál. Pak najdu něco nového a odběhnu od rozdívané věci. Celé kolečko se takto opakuje. Výjimky jsou řídké, ale jsou. Za zmínku stojí hlavně dvě: Firefly a South Park. Firefly je něco jako western ve vesmíru. Taková pravá space opera. Posádka je poměrně rúznorodá, všichni jsou hodně archetypální,ale kupodivu hodně zajímaví. Kapitán je bývalý voják, který zažil porážku a neumí se s ní smířit. Pak tu je kněz, který má v rukávu nějaké to tajemství, morálně založená prostitutka, doktor, jeho sestra, o které to celé vlastně je, protože zažila nepříliš humánní vládní experimenty na své osobě a je na útěku. V hlavě to sice nemá tak úplně v pořádku, ale občas se projeví fakt, že do spárů vlády se dostala jako geniální dítě. Koho tady máme dál? Pilota a jeho manželku. Pilot je vtipálek, jeho žena bývalá vojanda, která bojovala s kapitánem po většinu války. Poslední postavu mám nejradši. Mechanička Kaylee je pro mě ztělesněním ženství. Je krásná, ale tak nějak "obyčejně". Nedává svouji krásu moc najevo, neobléká se nijak vyzývavě. Přitom je v ní NĚCO. Neumím to přesně popsat, ale má v sobě něco, co mě hrozně zaujalo. Navíc je to žena typu "kamarádka". Tady trošku odbočím: Kdysi jsem četl v nějakém časopisu "typologii milenek" a jedním z typů byla "kamarádka". Popis zněl: Vaše kamarádka, která je vždy ochotná si s vámi povídat, zajít si třeba i na pivo a navíc jsou vám dveře její ložnice vždy otevřeny. Možná to tak autor článku nemyslel, ale pro mě je tohle definice ideálního životního partnera. Měl by být v první řadě váš dobrý kamarád. Kaylee v seriálu taková je.
Teď to celé zní děsně, že? Seriál se šablonovitými kovboji, kteří se prohánějí vesmírem v rezivějící lodi? Jenže ono to z nějakého důvodu funguje. Loď je uvěřitelná, působí jako opravdu starý stroj, ale přitom si říkáte, že "V takové lodi se vesmírem určitě letět dá,". Postavy jsem si velice rychle oblíbil a celý seriál jsem viděl za dva dny. Jeden den jsem se podíval na 4 díly a asi o týden později jsem strávil celý další den sledováním zbytku. Ráno jsem se zeptat spolubydlícího, který mi seriál doporučil: "Co bys doporučil někomu, kdo viděl Firefly a chtěl by se podívat na něco stejně dobrého, nebo lepšího?". Jeho odpověď mě sice rozesmála, ale asi měl pravdu: "Prostřelit si hlavu!".
Přitom celá Firefly měla od začátku problémy. Fox, který ji měl pod palcem, ji celou dobu chtěl zrušit, přehazovalo se pořadí epizod, vyhazovaly se motivy a zápletky. Joss Whedon, autor a režisér seriálu, k tomu řekl: "Celou dobu nám hrozilo ukončení. Proto jsme si pokaždé řekli: "Co musíme divákům ukázat? Co nesmíme vynechat?" a to jsme tam dali,". Vyplatilo se. Firefly je dokonalý seriál. Pobaví, zaujme, vzbudí zvědavost. A hlavně: Díly na sebe navazují. Nemám moc rád seriály, kde se vše na konci epizody vrátí do normálu. Podobný přístup prosazují například Simpsonovi, kteří se dožili 20. série. Proč dožili? Protože doufám, že té další se už nedožijí. Bylo by to pro jejich dobro. To, co tvůrci v posledí době předvádějí, je zoufalství největšího kalibru. Za celý díl se třeba ani jednou nezasměju a podle všeho nejsem sám. Kde jsou ty časy, kdy Simpsonovi řešili rodinné problémy, Homerovy "průsery" a Liziny neustálé pochybnosti? Seriál se rozmělnil a zředil do pár nesouvisejících nevtipných pokusů o "skeč". S tím běžte někam pánové! Oproti tomu South Park je mnohem méně politicky korektní, nebere si skoro žádné servítky, ale přitom má víc co říct. Když mi bylo nějak 14-15 let, byl jsem těžce "mimo", protože chodil česky dabovaný South Park a já jsem se nemohl po desáté večer dívat na televizi a rozhodně ne na tohle. Kluci si ve škole vyprátvěli o tom, jak sprostě tam ty postavy mluví a pořvávali na mě: "Timmi!" a já jsem netušil, kdo to sakra Timmi je. Kdybych teď chtěl, mohl bych jim to vrátit. Sleduju ten seriál a s chutí se směju každé narážce na téma, kterému se věnuje ta která epizoda. Občas se objeví někdo, koho neznám, ale strejda Google nebo tetička Wikipedie vždy poradí. Sice se v seriálu každou chvíli mluví o někom jménem Fuck, ale jsem už velký kluk a něco vydržím, ne? ;) Prostě South Park je pro mě sprostší, vtipnější, inteligentnější a víc politicky angažovaný seriál, než Simpsonovi. Zkuste si srovnat epizody o Starbucks (South Park) a Apple (nedávno Simpsons). Uvidíte sami.
O hrách už jenom krátce. Za poslední dobu jsem si stahnul pár her, které měly být hity a jsem rád, že jsem do nich ty prachy nevrazil. Call of Duty 5, Fallout 3 i pár dalších byly obrovským zklamáním. Proto jsem se rozhoupal a koupil jsem si Nintendo DS. Nejdřív jsem si koupil hru Mario Party DS a později ještě Nintendogs - Dalmatian edition. Teď hopkám s Mariem po "párty" levelech, ve kterých plním nejrůznější úkoly typu: Foukej do mikrofonu, abys sfoukl svíčky a přeběhl po nich k cíli. nebo Nakresli kolečko kolem příšerky, čímž ji chytíš. Chyť víc příšerek, než soupeř. Jednoduché, ale neskutečně zábavné. Navíc to má puzzle část, kde je variace na tetris, ze které už mě párkrát hodně bolely prsty. Ovládání stylusem se mi o mnoho zpříjemnilo, když jsem zjistil, že ta folie, kterou jsem si nalepil na spodní displej, patří ve skutečnosti na horní. Sice ta hračka (doslova) stála nechutné peníze (4 tisíce konzole, 2 tisíce za 2 hry, tisícovka za balík příslušenství, které ale opravdu využijete - bratru tedy 7 tisíc), ale nelituju ani koruny. Na počítači bych za to měl 7 her, u kterých bych si nemohl být jistý kvalitou, protože třeba takový Fallout 3 dostal ve Score 93% a já bych mu víc, než 75% nedal. A hru pod 80% bych si nekoupil...

Sice jsem věděl, že tohle bude delší příspěvek, ale že se mi takto roztáhne, jsem netušil. Nicméně pokryl jsem jím nejméně poslední 3 měsíce svého života, takže se to docela hodí.

Čas

Řady stromů, tichých svědků,

řady lidí, starých dědků.

Viděli to, co my ne,

znali to, co pomine.

Není krása věčná žádná,

skončit musí jednou každá.

Slunce vyjde, hvězdy zhasnou,

zůstaneme zírat, opojeni krásou.

Život končí, svíčka krátká,

zavírají se ti vrátka.

Kamarádi

Tak jsem dnes přemýšlel o tom, jak jsem na tom s kamarády. V první řadě se musím přiznat, že "kamarád" je pro mě poměrně dost úzký pojem. Je to pro mě člověk, kterému můžu říct v podstatě cokoliv a on to dokáže pochopit a nějak zpracovat. Dá se mu svěřit tajemství, můžu se na něj spolehnout i v zásadních věcech. Všichni ostatní jsou pro mě známí. Tím pádem je jasné, že moc kamarádů nemám. O to víc si ale cením těch, které mám.

Přemýšlel jsem také o tom, co mám se svými kamarády společné. Každý z nich je jiný. Můj nejlepší kamarád je typický geek. Jedna z kamarádek pochází ze stejné vesnice, jako já a taky nesnáší ty lidi, kteří s námi sdílejí stejné poštovní směrovací číslo. Navíc také studuju vysokou školu v Praze. Pak je tady další kamarádka, která není moc sebevědomá, i když si na to snaží vcelku úspěšně hrát. V podstatě si ale myslím, že se sebou není moc spokojená a vylévá si to na jiných lidech. A pak je to další kamarádka, kterou znám krátce, ale už teď ji mám hodně rád. Je mi podobná tím, že je taky trošku "divná". Sleduje podobné filmy a seznámila mě s CocoRosie, za což jsem jí vděčný, protože mě ta dvojka opravdu pohltila. Stačí se podívat na můj profil na Last.fm, pokud mi snad nevěříte.

A co mají ti lidé společného? V podstatě nic. Jen je mám všechny opravdu rád a jsou pro mě moc důležití. A také jsou mi podobní v tom, co jsem o nich řekl. Vzájemně by si asi moc nerozuměli, se mnou si rozumí. Doufám, že až budu jednou starý a vrásčitý děda nad hrobem, kterému doktorka bude vykládat o léčbě olšanským bahnem, budou to stále moji kamarádi.

Angličtina

Rozhodl jsem se, že některé příspěvky budu psát buď anglicky, nebo založím anglickou verzi blogu, abych mohl šířit ty svoje "moudra" do světa. ;)

A bright new age of the internet ;)

V poslední době trávím čím dál víc času "online". Snažím se, ulehčit si tu "práci" na internetu a za tímto účelem jsem si pořídil spousty doplňků pro svůj prohlížeč Firefox. Ovšem asi nejultimátnější "doplněk" tohoto skvělého prohlížeče pro mě byl Linux ve verzi Kubuntu Hardy Heron.

Když jsem se nedávno rozhodoval o koupi nového notebooku, vyhrál model od Toshiby (konkrétně TOSHIBA Satellite L300-11G). Nedostal jsem k němu operační systém a nainstalovat Windows nebylo podle všeho tak jednoduché. Rozhodl jsem se, že na to kašlu a dám si na něj Linux. Ze začátku jsem se v tom ztrácel, ale brzy se ukázalo, že to bylo zejména proto, že jsem jaksi nechápal filosofii Linuxu (a určitě nejsem sám, kdo má při přechodu z "woken" tento problém) a navíc mi radil člověk, který toho o Linuxu věděl asi jako já. Později se mi podařilo sehnat fundovanější pomoc a všechno už šlape. V notebooku mám teď prakticky všechno to, co používám na domácím stolním PC. Na obou strojích najdete Last.fm, Sunbird, Firefox a Skype, liší se IM messenger (doma QIP a na notebooku Kopete) a audio přehrávač (Foobar 2000 x Amarok).

Vážně mě fascinuje, co všechno se dá na internetu v dnešní době dělat a zvládat. Tento příspěvek například píšu z Firefoxího pluginu Scribe Fire a při tom si na Last.fm pouštím nějakou tu hudbu a ještě si píšu s kámoškou přes Kopete. ;) Přitom se opravdu nedá říct, že bych nějak nestíhal. Spíš naopak. Kdybych podobné nástroje využíval jednou v práci k něčemu smysluplnějšímu, jistě bych ušetřil spoustu času.

Teď si říkám, jakou vlastně má mít tento příspěvek pointu. Asi žádnout. Chtěl jsem prostě vyjádřit svoje momentální nadšení. Od toho blogy přece jsou, ne?

Válka

Je právě neděle. Jeden z mnoha klidných večerů, které si chci zpříjemnit u televize. Abych zjistil, co právě dávají, začal jsem přepínat mezi jednotlivými programy. Zaujal mne jeden dokument. Byl sice v ruštině s titulky, ale jeho obsah tuto malou vadu kompenzoval více než dostatečně. Byl totiž o válce v Čečensku. Všude samí vojáci, tanky, střelba, samopaly. V duchu jsem si říkal: „To musí být skvělé, zastřílet si z opravdové zbraně.“ Mé nadšení však netrvalo dlouho. Dokument obsahoval výpovědi očitých svědků, většinou novinářů, a také krátké ukázky z materiálu, který zde natočili či nafotili. Jeden z nich například držel v ruce fotku asi padesátiletého muže ležícího na ulici. Ten muž vypadal celkem normálně. Novinář o něm řekl, že to byl jeho známý, kterému granát utrhl obě nohy. „Věděl jsem, že je po něm a já pro něj nemohu nic udělat. Proto jsem alespoň fotil.“ Po těchto slovech si dotyčný vyžádal přestávku v natáčení. Na posledním záběru se mu viditelně leskly oči.

Ale ten skutečný šok přišel o chvíli později. Další novinář, další ukázka. Tentokrát začínala pohledem na stojící tank. Na jedné jeho straně ležel na zádech muž. Špinavá uniforma, hlava zvrácená dozadu, prázdný pohled někam kupředu. Ale jeho oči už nemohly nic vidět. Byl už totiž mrtvý. Po tomto krátkém záběru se kamera přesunula kus doleva. „Kde jste to ukradli…“ hovořil nějaký muž. Bylo mu asi třicet. Plnovous a samopal v ruce mu dodávaly na vážnosti. Na sobě zelenou uniformu a černou čepici. Proti němu stál chlapec ustrojený velmi podobně. Začal mumlat něco o nějakém městě. Jeho jméno si již nepamatuji, ale to není podstatné. „Kdo je velitelem tvojí jednotky?“ Chlapec mlčí, bojí se. „Jdi támhle!“ poručí mu vousáč a ukáže směrem k tanku. Chlapec poslechne. Když se zastaví na označeném místě, postaví se zpříma a podívá se do tváře mrtvého druha. Vousáč pochopí. „Neboj se. My tě nezastřelíme. Podívej se na sebe. Vždyť je ti teprve devatenáct. A podívej na nás. My bojujeme za osvobození Čečenska. Neboj se. My tě nezastřelíme.“ potom ještě chvíli mluvil o Putinovi a Rusku. Ale to opět není podstatné. To, co mne zasáhlo nejvíce, byl výraz ve tváři toho chlapce. Když si stoupl kus před nepřátelské vojáky a čekal na kulku, která nepřišla, tvářil se odhodlaně a statečně. Ale ve chvíli, kdy jej začal druhý muž ujišťovat, že se mu nic nestane, změnil chlapec celé své chování. Už nebyl neohroženým bojovníkem. Byl opět malým klukem, který dostává vyhubováno za nějakou lumpárnu a bojí se trestu. A tím také ve skutečnosti byl. Nic na tom nemohl změnit samopal, který jistě ještě před chvílí držel ani fakt, že svého kamaráda viděl ležet mrtvého na tanku. Byl to jen chlapec.

Takových jsou na světě miliony. Já jsem jen o rok starší než on. Žiju si v teple a pohodlí, nemusím se neustále bát hrozící smrti a mrtvolu jsem viděl jednou v životě. Mnoho lidí si teď určitě říká: „No a co? Vždyť to je přece normální!“ Příklad toho mladíka, ale i mnoha dalších nejen v Čečensku, ale kdekoliv kde se bojuje, však ukazuje, že to až tak úplně normální není. Brzy půjdu k odvodu. Sice se asi vyhnu základní vojenské službě, ale pokud budu odveden, může se snadno stát, že jednoho dne obdržím obálku s modrým pruhem a nakonec možná dopadnu podobně jako ten Rus. Nebo i hůře. Doufejme, že se nikdy nic takového nestane.

Jednou jsem četl zajímavý názor: „Člověk se ze svých chyb poučí, ale lidstvo ne.“ Snadno bych si tedy mohl myslet, že války jsou nevyhnutelné zlo, ale to není pravda. Věci jdou řešit i jinak. Už Remarque totiž věděl, že do války jdou mnozí bojovat za vlast a slávu, ale nakonec skončí ve špinavých zablácených jámách a jediné na co budou myslet je vlastní přežití. Nakonec budu ještě jednou citovat uvedený dokument a jednoho z novinářů, který v něm vystupoval: „…Zeptal jsem se té ženy, co by chtěla udělat jako první, až válka skončí. „Projít se po ulici.“ odpověděla rozhodně.“
Buďme rádi, že se můžeme procházet.

Talk

Talk to people, don’t waste time,
opened mind is not a crime.
Just be honest, not so shy,
keep smiling and do not cry.
Life is way too long to walk,
rest a while and try to talk.

We are all so different beings,
we have many more than feelings.
We have passion, we have lust,
we have purpose, we must trust.
We have god, we have to believe,
we are happy, but we must relieve.

Try to meet a lot of people,
help them to know themselves deeper.
Help to find their unknown weakness,
to the change you will be witness.
There is a lot of nice to see,
you must only opened be.

Sbohem

Těžko hledat slova pravá.
Odešla jsi příliš mladá.

Dal bych klidně ruku levou
jen být aspoň chvíli s Tebou.

Poznat Tě a mít Tě rád.
Být Tvůj nový kamarád.

To je to co chtěl bych teď
Vzal si Tě však krutý svět.

Zbylo mi jen vzpomínání.
Kousek laku sevřen v dlani.

Tak spi sladce děvče milé.
Příjdu k Tobě už jen chvíle.

Řeky

Řeky tečou, vpřed se valí,
jak poutníci světa znalí.
Tiše plynou, šeptají si,
přímou cestu hledají si.
Kdo vstoupí jim do cesty,
pozná co je neštěstí.

Optimista

Optimistou nejsem přeci
usmívat se dovedu.
Jsou na světě prostě věci,
bez kterých žít nesvedu.

Rodina jest základem,
bez ní smutno zdá se mi.
Dívka krásná pokladem,
ráj to prostě na zemi.

Léta

Léta plynou jako řeka,
někdy cítím se jak blecha.
Jindy jsem zas silný lev,
miluju ženy, pivo, zpěv.

Žen je málo v tomto světě,
po pivu mi líce kvete.
Rudé je jak vlčí mák,
zpívám si pak jenom tak.

Talent pěvce postrádám,
radši báseň poskládám.

Láska

Láska nová, sžíravá
co mě tehdy potkala
byla již velmi nestálá,
jen problémy protkaná.
Já hledat začal znovu jsem
a hledal jsem nocí i každým dnem.

Kámen

Kámen tmavý, krásně lesklý,
oblý přitom strašně hezký.
Já však musím pozor dáti,
pohledům níže se vyhýbati.

Eva

S touhle jsem dokonce chvíli i chodil....

Dnes večer já budu sám,
usínat se bude těžce.
Ten pocit já dobře znám,
do postele se mi nechce.

Pozítří však zase budu,
líbat horká ústa Tvá.
Zítra překousnu tu děsnou nudu,
Pak budeme šťastní oba dva.

Erotická

Dva kopečky s údolím,
co dlaněmi ledvá ulovím.
Na kopečcích věžičky,
co rády mají jazýčky.
Rty je hebce laskají
A v údolí hráze trhají.
Pak rty místečka níže hladily,
by to údolí zatopené schladily.
To údolí je plné vláhy,
je přeplněné vodopády.
Však přesto žhne jak výheň rudá,
branka pod náporem puká.
A údolí se otvírá,
když jazyk do něj zavítá.

Dopisy

Dopisy do schránek padají,
květinky v srdcích uvadají.
Když však psaníčko přijde,
hned zase sluníčko vyjde.
Děvčata mají pak jistotu,
že cit neobrátil se v nicotu.
Květinka tak zase rozkvete
a bude dítětem lásky stoleté.

Dobruška2

A ještě jednou...

Když na Tebe se zadívám,
já chápu jaké štěstí mám.
Když vidím Tvůj úsměv hezký,
Tvůj rtík rudý, krásně hebký.
Tvé tváře oblé, spanilé,
jak kopečky dva rozmilé.
Však krása, kterou tělo skýtá,
nevyrovná sílu, jíž duše dýchá.

Dobruška

Do téhle holky jsem byl kdysi platonicky zamilovaný. Těm, co mě znají to asi připadá divné, co? ;)

Já chci Ti lásku vyznat,
své city Tobě přiznat.
Mám se snad za co stydět?
Já nechci víc, než Tě vidět.
Tvé vlasy, jako schody do nebe,
Tvé oči, modré brány do Tebe.
Tvůj úsměv co srdce povzbudí,
Tvá ňadra, co touhu probudí.
Tvůj krásný klobouk černý,
Tvé rty ten poklad věčný.

Já zapomenout nedokázal
a Tobě bych teď jenom vzkázal,
že nemocí tou já trpím stále,
nemohu ji snésti dále.
Mé srdce bolem praská,
Tou nemocí je láska.

Depresivní

Našel jsem pár starších básniček někdy z doby, kdy jsem chodil na střední školu a chtěl je sem dát. Z dnešního pohledu se mi nezdají nic moc, ale snad se budou líbit. Tady je první z nich:

Každý může změnit sebe,
když projeví víru v nebe.
Stačí věřit v dobrý konec,
zazvoní nám k němu zvonec.
Co však po nás světu zbyde?
Tělo, co si v hrobě hnije.
Musíme žít dobře tedy,
zahodit pryč všechny hněvy.
Musíme být lidé milí,
ne pitomci pošetilí.

Chceš-li odvést dobrou práci,
než ukončíš tuhle štaci,
staň se dobrým člověkem,
zameť hezky se vztekem.
Vyser se na haldy prachu,
shnijem všichni jednou brachu.
Pýcha ta ti na nic není,
pyšní lidé také tlejí.
Zploď pár dětí, miluj ženu,
máš svou práci odvedenu.
Tělo schová hlína tmavá,
duši čeká v nebi sláva.

Poprvé

Zakládám si už třetí blog, protože ten na blog.cz se mi přestává líbít. Dnes jsem se pokusil o editaci a nedopadlo to vůbec dobře. Proto odteď budu psát nové příspěvky už jen sem. Pokusím se sem ale "překlopit" všechny staré příspěvky z minulého blogu.