Válka

Je právě neděle. Jeden z mnoha klidných večerů, které si chci zpříjemnit u televize. Abych zjistil, co právě dávají, začal jsem přepínat mezi jednotlivými programy. Zaujal mne jeden dokument. Byl sice v ruštině s titulky, ale jeho obsah tuto malou vadu kompenzoval více než dostatečně. Byl totiž o válce v Čečensku. Všude samí vojáci, tanky, střelba, samopaly. V duchu jsem si říkal: „To musí být skvělé, zastřílet si z opravdové zbraně.“ Mé nadšení však netrvalo dlouho. Dokument obsahoval výpovědi očitých svědků, většinou novinářů, a také krátké ukázky z materiálu, který zde natočili či nafotili. Jeden z nich například držel v ruce fotku asi padesátiletého muže ležícího na ulici. Ten muž vypadal celkem normálně. Novinář o něm řekl, že to byl jeho známý, kterému granát utrhl obě nohy. „Věděl jsem, že je po něm a já pro něj nemohu nic udělat. Proto jsem alespoň fotil.“ Po těchto slovech si dotyčný vyžádal přestávku v natáčení. Na posledním záběru se mu viditelně leskly oči.

Ale ten skutečný šok přišel o chvíli později. Další novinář, další ukázka. Tentokrát začínala pohledem na stojící tank. Na jedné jeho straně ležel na zádech muž. Špinavá uniforma, hlava zvrácená dozadu, prázdný pohled někam kupředu. Ale jeho oči už nemohly nic vidět. Byl už totiž mrtvý. Po tomto krátkém záběru se kamera přesunula kus doleva. „Kde jste to ukradli…“ hovořil nějaký muž. Bylo mu asi třicet. Plnovous a samopal v ruce mu dodávaly na vážnosti. Na sobě zelenou uniformu a černou čepici. Proti němu stál chlapec ustrojený velmi podobně. Začal mumlat něco o nějakém městě. Jeho jméno si již nepamatuji, ale to není podstatné. „Kdo je velitelem tvojí jednotky?“ Chlapec mlčí, bojí se. „Jdi támhle!“ poručí mu vousáč a ukáže směrem k tanku. Chlapec poslechne. Když se zastaví na označeném místě, postaví se zpříma a podívá se do tváře mrtvého druha. Vousáč pochopí. „Neboj se. My tě nezastřelíme. Podívej se na sebe. Vždyť je ti teprve devatenáct. A podívej na nás. My bojujeme za osvobození Čečenska. Neboj se. My tě nezastřelíme.“ potom ještě chvíli mluvil o Putinovi a Rusku. Ale to opět není podstatné. To, co mne zasáhlo nejvíce, byl výraz ve tváři toho chlapce. Když si stoupl kus před nepřátelské vojáky a čekal na kulku, která nepřišla, tvářil se odhodlaně a statečně. Ale ve chvíli, kdy jej začal druhý muž ujišťovat, že se mu nic nestane, změnil chlapec celé své chování. Už nebyl neohroženým bojovníkem. Byl opět malým klukem, který dostává vyhubováno za nějakou lumpárnu a bojí se trestu. A tím také ve skutečnosti byl. Nic na tom nemohl změnit samopal, který jistě ještě před chvílí držel ani fakt, že svého kamaráda viděl ležet mrtvého na tanku. Byl to jen chlapec.

Takových jsou na světě miliony. Já jsem jen o rok starší než on. Žiju si v teple a pohodlí, nemusím se neustále bát hrozící smrti a mrtvolu jsem viděl jednou v životě. Mnoho lidí si teď určitě říká: „No a co? Vždyť to je přece normální!“ Příklad toho mladíka, ale i mnoha dalších nejen v Čečensku, ale kdekoliv kde se bojuje, však ukazuje, že to až tak úplně normální není. Brzy půjdu k odvodu. Sice se asi vyhnu základní vojenské službě, ale pokud budu odveden, může se snadno stát, že jednoho dne obdržím obálku s modrým pruhem a nakonec možná dopadnu podobně jako ten Rus. Nebo i hůře. Doufejme, že se nikdy nic takového nestane.

Jednou jsem četl zajímavý názor: „Člověk se ze svých chyb poučí, ale lidstvo ne.“ Snadno bych si tedy mohl myslet, že války jsou nevyhnutelné zlo, ale to není pravda. Věci jdou řešit i jinak. Už Remarque totiž věděl, že do války jdou mnozí bojovat za vlast a slávu, ale nakonec skončí ve špinavých zablácených jámách a jediné na co budou myslet je vlastní přežití. Nakonec budu ještě jednou citovat uvedený dokument a jednoho z novinářů, který v něm vystupoval: „…Zeptal jsem se té ženy, co by chtěla udělat jako první, až válka skončí. „Projít se po ulici.“ odpověděla rozhodně.“
Buďme rádi, že se můžeme procházet.