Válka

Je právě neděle. Jeden z mnoha klidných večerů, které si chci zpříjemnit u televize. Abych zjistil, co právě dávají, začal jsem přepínat mezi jednotlivými programy. Zaujal mne jeden dokument. Byl sice v ruštině s titulky, ale jeho obsah tuto malou vadu kompenzoval více než dostatečně. Byl totiž o válce v Čečensku. Všude samí vojáci, tanky, střelba, samopaly. V duchu jsem si říkal: „To musí být skvělé, zastřílet si z opravdové zbraně.“ Mé nadšení však netrvalo dlouho. Dokument obsahoval výpovědi očitých svědků, většinou novinářů, a také krátké ukázky z materiálu, který zde natočili či nafotili. Jeden z nich například držel v ruce fotku asi padesátiletého muže ležícího na ulici. Ten muž vypadal celkem normálně. Novinář o něm řekl, že to byl jeho známý, kterému granát utrhl obě nohy. „Věděl jsem, že je po něm a já pro něj nemohu nic udělat. Proto jsem alespoň fotil.“ Po těchto slovech si dotyčný vyžádal přestávku v natáčení. Na posledním záběru se mu viditelně leskly oči.

Ale ten skutečný šok přišel o chvíli později. Další novinář, další ukázka. Tentokrát začínala pohledem na stojící tank. Na jedné jeho straně ležel na zádech muž. Špinavá uniforma, hlava zvrácená dozadu, prázdný pohled někam kupředu. Ale jeho oči už nemohly nic vidět. Byl už totiž mrtvý. Po tomto krátkém záběru se kamera přesunula kus doleva. „Kde jste to ukradli…“ hovořil nějaký muž. Bylo mu asi třicet. Plnovous a samopal v ruce mu dodávaly na vážnosti. Na sobě zelenou uniformu a černou čepici. Proti němu stál chlapec ustrojený velmi podobně. Začal mumlat něco o nějakém městě. Jeho jméno si již nepamatuji, ale to není podstatné. „Kdo je velitelem tvojí jednotky?“ Chlapec mlčí, bojí se. „Jdi támhle!“ poručí mu vousáč a ukáže směrem k tanku. Chlapec poslechne. Když se zastaví na označeném místě, postaví se zpříma a podívá se do tváře mrtvého druha. Vousáč pochopí. „Neboj se. My tě nezastřelíme. Podívej se na sebe. Vždyť je ti teprve devatenáct. A podívej na nás. My bojujeme za osvobození Čečenska. Neboj se. My tě nezastřelíme.“ potom ještě chvíli mluvil o Putinovi a Rusku. Ale to opět není podstatné. To, co mne zasáhlo nejvíce, byl výraz ve tváři toho chlapce. Když si stoupl kus před nepřátelské vojáky a čekal na kulku, která nepřišla, tvářil se odhodlaně a statečně. Ale ve chvíli, kdy jej začal druhý muž ujišťovat, že se mu nic nestane, změnil chlapec celé své chování. Už nebyl neohroženým bojovníkem. Byl opět malým klukem, který dostává vyhubováno za nějakou lumpárnu a bojí se trestu. A tím také ve skutečnosti byl. Nic na tom nemohl změnit samopal, který jistě ještě před chvílí držel ani fakt, že svého kamaráda viděl ležet mrtvého na tanku. Byl to jen chlapec.

Takových jsou na světě miliony. Já jsem jen o rok starší než on. Žiju si v teple a pohodlí, nemusím se neustále bát hrozící smrti a mrtvolu jsem viděl jednou v životě. Mnoho lidí si teď určitě říká: „No a co? Vždyť to je přece normální!“ Příklad toho mladíka, ale i mnoha dalších nejen v Čečensku, ale kdekoliv kde se bojuje, však ukazuje, že to až tak úplně normální není. Brzy půjdu k odvodu. Sice se asi vyhnu základní vojenské službě, ale pokud budu odveden, může se snadno stát, že jednoho dne obdržím obálku s modrým pruhem a nakonec možná dopadnu podobně jako ten Rus. Nebo i hůře. Doufejme, že se nikdy nic takového nestane.

Jednou jsem četl zajímavý názor: „Člověk se ze svých chyb poučí, ale lidstvo ne.“ Snadno bych si tedy mohl myslet, že války jsou nevyhnutelné zlo, ale to není pravda. Věci jdou řešit i jinak. Už Remarque totiž věděl, že do války jdou mnozí bojovat za vlast a slávu, ale nakonec skončí ve špinavých zablácených jámách a jediné na co budou myslet je vlastní přežití. Nakonec budu ještě jednou citovat uvedený dokument a jednoho z novinářů, který v něm vystupoval: „…Zeptal jsem se té ženy, co by chtěla udělat jako první, až válka skončí. „Projít se po ulici.“ odpověděla rozhodně.“
Buďme rádi, že se můžeme procházet.

Talk

Talk to people, don’t waste time,
opened mind is not a crime.
Just be honest, not so shy,
keep smiling and do not cry.
Life is way too long to walk,
rest a while and try to talk.

We are all so different beings,
we have many more than feelings.
We have passion, we have lust,
we have purpose, we must trust.
We have god, we have to believe,
we are happy, but we must relieve.

Try to meet a lot of people,
help them to know themselves deeper.
Help to find their unknown weakness,
to the change you will be witness.
There is a lot of nice to see,
you must only opened be.

Sbohem

Těžko hledat slova pravá.
Odešla jsi příliš mladá.

Dal bych klidně ruku levou
jen být aspoň chvíli s Tebou.

Poznat Tě a mít Tě rád.
Být Tvůj nový kamarád.

To je to co chtěl bych teď
Vzal si Tě však krutý svět.

Zbylo mi jen vzpomínání.
Kousek laku sevřen v dlani.

Tak spi sladce děvče milé.
Příjdu k Tobě už jen chvíle.

Řeky

Řeky tečou, vpřed se valí,
jak poutníci světa znalí.
Tiše plynou, šeptají si,
přímou cestu hledají si.
Kdo vstoupí jim do cesty,
pozná co je neštěstí.

Optimista

Optimistou nejsem přeci
usmívat se dovedu.
Jsou na světě prostě věci,
bez kterých žít nesvedu.

Rodina jest základem,
bez ní smutno zdá se mi.
Dívka krásná pokladem,
ráj to prostě na zemi.

Léta

Léta plynou jako řeka,
někdy cítím se jak blecha.
Jindy jsem zas silný lev,
miluju ženy, pivo, zpěv.

Žen je málo v tomto světě,
po pivu mi líce kvete.
Rudé je jak vlčí mák,
zpívám si pak jenom tak.

Talent pěvce postrádám,
radši báseň poskládám.

Láska

Láska nová, sžíravá
co mě tehdy potkala
byla již velmi nestálá,
jen problémy protkaná.
Já hledat začal znovu jsem
a hledal jsem nocí i každým dnem.

Kámen

Kámen tmavý, krásně lesklý,
oblý přitom strašně hezký.
Já však musím pozor dáti,
pohledům níže se vyhýbati.

Eva

S touhle jsem dokonce chvíli i chodil....

Dnes večer já budu sám,
usínat se bude těžce.
Ten pocit já dobře znám,
do postele se mi nechce.

Pozítří však zase budu,
líbat horká ústa Tvá.
Zítra překousnu tu děsnou nudu,
Pak budeme šťastní oba dva.

Erotická

Dva kopečky s údolím,
co dlaněmi ledvá ulovím.
Na kopečcích věžičky,
co rády mají jazýčky.
Rty je hebce laskají
A v údolí hráze trhají.
Pak rty místečka níže hladily,
by to údolí zatopené schladily.
To údolí je plné vláhy,
je přeplněné vodopády.
Však přesto žhne jak výheň rudá,
branka pod náporem puká.
A údolí se otvírá,
když jazyk do něj zavítá.

Dopisy

Dopisy do schránek padají,
květinky v srdcích uvadají.
Když však psaníčko přijde,
hned zase sluníčko vyjde.
Děvčata mají pak jistotu,
že cit neobrátil se v nicotu.
Květinka tak zase rozkvete
a bude dítětem lásky stoleté.

Dobruška2

A ještě jednou...

Když na Tebe se zadívám,
já chápu jaké štěstí mám.
Když vidím Tvůj úsměv hezký,
Tvůj rtík rudý, krásně hebký.
Tvé tváře oblé, spanilé,
jak kopečky dva rozmilé.
Však krása, kterou tělo skýtá,
nevyrovná sílu, jíž duše dýchá.

Dobruška

Do téhle holky jsem byl kdysi platonicky zamilovaný. Těm, co mě znají to asi připadá divné, co? ;)

Já chci Ti lásku vyznat,
své city Tobě přiznat.
Mám se snad za co stydět?
Já nechci víc, než Tě vidět.
Tvé vlasy, jako schody do nebe,
Tvé oči, modré brány do Tebe.
Tvůj úsměv co srdce povzbudí,
Tvá ňadra, co touhu probudí.
Tvůj krásný klobouk černý,
Tvé rty ten poklad věčný.

Já zapomenout nedokázal
a Tobě bych teď jenom vzkázal,
že nemocí tou já trpím stále,
nemohu ji snésti dále.
Mé srdce bolem praská,
Tou nemocí je láska.

Depresivní

Našel jsem pár starších básniček někdy z doby, kdy jsem chodil na střední školu a chtěl je sem dát. Z dnešního pohledu se mi nezdají nic moc, ale snad se budou líbit. Tady je první z nich:

Každý může změnit sebe,
když projeví víru v nebe.
Stačí věřit v dobrý konec,
zazvoní nám k němu zvonec.
Co však po nás světu zbyde?
Tělo, co si v hrobě hnije.
Musíme žít dobře tedy,
zahodit pryč všechny hněvy.
Musíme být lidé milí,
ne pitomci pošetilí.

Chceš-li odvést dobrou práci,
než ukončíš tuhle štaci,
staň se dobrým člověkem,
zameť hezky se vztekem.
Vyser se na haldy prachu,
shnijem všichni jednou brachu.
Pýcha ta ti na nic není,
pyšní lidé také tlejí.
Zploď pár dětí, miluj ženu,
máš svou práci odvedenu.
Tělo schová hlína tmavá,
duši čeká v nebi sláva.

Poprvé

Zakládám si už třetí blog, protože ten na blog.cz se mi přestává líbít. Dnes jsem se pokusil o editaci a nedopadlo to vůbec dobře. Proto odteď budu psát nové příspěvky už jen sem. Pokusím se sem ale "překlopit" všechny staré příspěvky z minulého blogu.